"Who the fuck is Alice?"

Recenze

 

 

ALICE IN CHAINS - Black Gives Way To Blue

 

 

ALICE IN CHAINS se hřáli na výsluní největší popularity začátkem 90´s, kdy byli v Seattlu spolu s kolegy SOUNDGARDEN, PEARL JAM a NIRVANA hlavními hybateli hudebního proudu s názvem grunge. Natočili minimálně tři alba, se kterými hudební historie počítá: „Facelift“, „Dirt“ a „Jar Of Flies“. Když však grunge začal ustupovat před nu-metalovou vlnou, museli i oni vyklidit pozice. V roce 1995 se ještě připomněli bezejmenným „Alice In Chains“ a bylo ticho. Až o sedm let později obletěla svět zpráva, že leader a hlavní vokalista kapely Layne Staley byl nalezen mrtev, příčina smrti předávkování heroinem. Fanoušci zaplakali, gramofirmy vydaly „Best Of“ kompilace a všichni se chystali tuhle kapitolu uzavřít. Uběhlo dalších pár let a hudební veřejnost překvapily zprávy o příležitostném koncertování ALICE IN CHAINS s různými vokalisty slavných jmen. Nadšení fanoušků bylo obrovské a zbytek kapely to zřejmě postrčilo k regulérnímu reunionu. Zbývalo vyřešit malý problém. Ikona, zakladatel, kontroverzní osobnost a feťák Staley byl mrtev. Koho tedy na jeho místo?

ALICE IN CHAINS

Úkolem nahradit Staleyho byl nakonec pověřen neznámý William DuVall, možná proto, že se mu barvou hlasu hodně podobá. Úkol to jistě nebyl jednoduchý (navíc bez heroinových depresí bylo pro novice jistě těžké najít tu správnou polohu ve starších skladbách), ale jediná správná cesta je vykašlat se na řeči a soustředit se na hudbu.

Nástup je hodně opatrný, „All Secrets Known“ se nese v zasněné atmosféře, psychodelický kytarový riff se točí dokola a optimistický text doufá v lepší zítřky. Je to nečekaný začátek, ale povedený, podle mne navíc jeden z nejlepších kousků tohoto alba, jehož hlavní pilíře vidím v přitvrzené a hutné „Check My Brain“ s šíleným kytarovým buldozerem a sedmiminutové schíze „A Looking In View“, která je ještě umocněna depresivním videoklipem. Protipólem a odlehčením jsou akustické „Your Decision“ a perkusemi doplněná „When The Sun Rose Again“, jež jsou vloženy mezi zmiňované hutné kusy. Novým ALICE IN CHAINS zůstalo charakteristické pomalé tempo, zdvojené zpěvy a smutná nálada, jen texty ALICE IN CHAINSnejsou pouze o depresi, smutku a smrti, uslyšíte i pozitivní témata. Smutnější ovšem je, že v druhé polovině desky to začíná drhnout, z trojbloku skladeb „Take Her Out“, „Lesson Learned“ a „ Private Hell“ je cítit rutina a zajímavých momentů oproti povedené první polovině alba moc nenacházím. Závěrem zazní poklidná titulní balada „Black Gives Way To Blue“ věnovaná hádejte komu? V této skladbě dokonce piáno nahrál expert na pohřební tryzny, samotný Elton John! Zvuk a produkce jsou perfektní, což je u velké nahrávací společnosti (a po půl roce v drahém studiu) prakticky povinnost, bohužel však oproti minulosti jsou skladby možná až moc uhlazené, chybí rozervanost a syrovost starších nahrávek.

 

Přes to jsem však rád, že toto album vzniklo a hodnotím jej jednoznačně kladně. ALICE IN CHAINS byli vždy nadprůměrnou, originální záležitostí a u toho také bohudík zůstalo. Samozřejmě se objeví spousta hlasů lamentujících nad tím, že bez původního zpěváka to není ono, ale já k nim patřit nebudu. V dnešním trendu hudebních složitostí zkrátka potěší, že stále existuje kapela, která dokáže nahrát jednoduchou muziku s tak výrazným ksichtem.

 

 

Source: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=4881

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Create a free websiteWebnode