"Who the fuck is Alice?"

 

Jerry Cantrell

JERRY CANTRELL „Nás ani nezajímá, jestli nás něco zajímá“


Tento nápis jsem viděl před pár měsíci načmáraný na jedné brněnské zdi a docela mě tehdy pobavil. Já si ho teď při psaní tohoto článku znovu vybavuji a myslím na něj ve chvíli, kdy čtu Cantrellova slova: „Písnička „Chemical Tribe“ je o tom, jak je celá tato generace rozervaná, zpustošená a zničená. Jak jsou všichni podělaný strachy a jak nikoho nic nezajímá. Nemyslím, že by kdy jaká generace byla tak zdevastovaná, jako ta naše. A my v tom teď žijeme.“ Najednou se mi v tom objevuje jakási temná paralela a ta původně klackovitě vzdorná a trochu komická věta náhle nabývá poněkud jiný, docela znepokojující význam.

 

„Kocovina nebo absťák?“

Myslím, že to taky znáte. Rána po bujarých večírcích jsou čím dál krušnější a vaše vyproštění se z tohoto neutěšeného stavu je mnohem delší a obtížnější, než jak si to pamatujete ještě před pár lety. Jak známo, po euforii se dostavuje kocovina a platí zde přímá úměra, že čím výš jste vyletěli, tím tvrději pak dopadnete. Bez výjimky. Rock and rollová éra mi připadá, jako takový permanentní večírek, z kterého vás často rozbolí hlava a jenž mívá občas i neblahé následky a v jehož historii se stavy euforie a kocoviny střídají s téměř železnou pravidelností. Láskyplná 60. léta plná květin a bezstarostných hippies, ukončilo několik traumatizujících tragédií. Festival v Altamont, řádění party Charlese Mansona, drogové procitnutí, válka ve Vietnamu…všude samá smrt. Konec 70. let a nástup revolučního punku, ze kterého se za krátký čas stalo pouhé zboží, které je na prodej stejně, jako kalhoty, salám a nebo lidská důstojnost. Konec 80. let a vlna grunge, která od počátku neměla žádné ambice, takže se na krátký okamžik zdálo, že ji nemají jak dostat. Ale dostali. Tak jako vždycky. Stalo se z toho zase „jen“ zboží, které navíc někteří museli zaplatit svými životy. Je to pořád dokola. JERRY CANTRELL je chlápkem, co přežil. Prošel tím vším a pořád je tady, i když, jak se zdá, žádnou zvláštní radost z toho nemá. Tím spíš, že jeho kolega a přítel z rodných ALICE IN CHAINS, zpěvák Layne Staley, byl 19. dubna 2002 nalezen mrtev ve svém bytě v Seattlu, předávkován heroinem. JERRY CANTRELL se tuto neblahou zprávu dozvěděl ve chvíli, kdy právě ukončil práci na svém druhém sólovém albu. Jak surové. Nehledě na to, že před 8 lety si téměř na den přesně vystřelila mozek z hlavy grungeová ikona č.1 - KURT COBAIN, se kterým Staley sdílel smysl pro undergroundové elitářství a sebezničující energii. Jak patetické.

 

„Nový začátek“

Heroinem rozklížení ALICE IN CHAINS se v roce 1995 sice ještě zmohli na to, aby vydali stejnojmennou desku, ale byla to jejich labutí píseň. Stalo se veřejným tajemstvím, že jako kapela jsou v koncích. Její členové se tomu sice vehementně bránili a oficiálně se ALICE IN CHAINS jako kapela také nikdy nerozpadli, všem ale muselo být jasné, že pokud se jim nepodaří uřídit jejich čím dál větší zálibu v drogách, jsou prostě v pytli. Jejich životní i umělecké cesty se pak rozešly a každý ze členů se s tím snažil vypořádat, jak nejlíp uměl. JERRY CANTRELL udělal to nejlepší, co mohl. Vrhnul se do práce. Už v roce 1995 se spolupodílel na projektu MAD SEASON, který byl vlastně společným dítkem zpěváka Layne Staleye (ALICE IN CHAINS) a kytaristy Mike McCreadyho (PEARL JAM). Ke spolupráci přibrali ještě bubeníka Baretta Martina (SCREAMING TREES) a baskytaristu John Baker Saunderse a nahráli velmi dobře přijaté album „Above“ (95). CANTRELL se v roce 1996 také podílel na soundtracku k filmu „The Cable Guy“ s Jimem Carreym a v roce 1998 vydává své první sólové album „Boggy Depot.“ Vznikalo v Oklahomě, na farmě jeho táty a sešli se na něm skutečně zajímaví hudebníci. Kromě jeho spolupachatelů z AICH, bubeníka Seana Kinneye a basáka Mike Ineze, je tu k slyšení tvrdé basování Rexe Browna (PANTERA), dalšího fenomenálního baskytaristy Les Claypoola (PRIMUS) a tím třetím do baskytarového mariáše se stal Norwood Fisher z FISHBONE. Coby spoluproducent se na albu objevil Toby Wright, zodpovědný za platinový lesk desek AICH „Jar Of Flies,“ „Alice In Chains“ a „MTV Unplugged.“ Největším překvapením se pro mě tehdy stal Cantrellův vokál, který byl velmi melodický, intonačně čistý, se správnou dávkou vášně a skutečných emocí. Úderný otvírák „Dickeye“ vás rovnou šoupne o pár let zpátky, do doby, kdy grunge ještě jel na plné koule a otřásal základy amerických i evropských velkoměst. I další písně, jako třeba „Jesus Hands,“ „Cut You In“ a nebo „Devil By His Side“ jedou přesně v intencích bývalých AICH, což mě osobně nijak nepřekáží. „Breaks My“ pak klesá až do hlubin 60. let s příjemnými vokálními vícehlasy, jako vystřižených od CROSBY, STILLS, NASH AND YOUNG. Když už jsme na tom ranči, tak by asi neměla chybět správná countryovka, která má podobu písně „Between.“ Závěrečná „Cold Piece“ by se mohla klidně objevit na albu takových PEARL JAM, což je míněno jako oboustranný kompliment. Claypoolova basa v ní neposedně poskakuje jako nějaký malý spratek s kapsou plnou šutráků, beglajdová kytara, společně s klavírem, trubkou a saxíkem jedou společně „jazzy“ doprovod pěkně pod víkem a nad tím vším se klene bezchybný Cantrellův vokál. Paráda. V rock and rollové historii existuje jen pár skutečně silných muzikantských osobností, které se dokázaly odpoutat od vlastní hudební minulosti a úspěšně vykročit z jejího stínu. Jak to tak vypadá, Jerry Cantrell právě vyrazil.

 

„Cesta nekončí…“

Druhé album „Degradation Trip,“ je výsledkem CANTRELLOVY intenzivní, téměř 3 leté práce, během níž zkomponoval více než 25 písní. Jeho záměrem bylo, vydat tento materiál jako 2CD a přestože se tak nakonec nestalo, chce zbývající skladby vydat v co možná nejkratší době. „Je to o mým životě,“ říká. „Je to o období, který bylo pěkně temný a kdy jsem procházel opravdu těžkými životními situacemi,“ čímž zřejmě naráží na svoje nebezpečné koketování s tvrdými drogami. Texty jsou stejně bezútěšné a skličující, jako feťák v absťáku a většinou jsou jakýmsi žalozpěvem nad jeho ublíženou a drogami zpustošenou generací. V kontextu se Staleyovou smrtí dostává tak nové album zcela reálný a mrazivě konkrétní význam. Co se hudební složky týče, klíčovou úlohu v ní hrají kytarové riffy, riffy a zase riffy. To je to, co tady dostanete měrou vrchovatou. Rychlé, pomalé, mohutné i drobné, krátké, úsečné, zuřivé, ostré, sametově jemné, hluboce temné, měkce hladké, ale-i hranatě tvrdé…prostě na jaké si jen vzpomenete. A melodie. Ty jsou přítomny vždy a pokaždé v plné síle. Po prvním poslechu jsem měl, přiznám se, pocit, že je to jen další, poněkud vyčerpanější a ochablejší klon bývalých AICH. Časem jsem ale zjistil, že je to neobyčejně silné, soustředěné, detailně propracované a velmi působivé album. Pomalu hořící plamen… CANTRELL si tentokrát ke spolupráci přizval bubeníka Mika Bordina (FAITH NO MORE) a baskytaristu Roberta Trujilla (SUICIDAL TENDENCIES), kteří vytvořili naprosto impozantní rytmický tandem. Cantrell používá stále stejné kytarové postupy, přesto ale nepůsobí jeho hra nikterak fádně, ani nudně. Elektrickou kytaru střídá občas s akustickou, což ale neznamená, že by tím jeho hudba ztratila na své síle. Jeho hlas nabyl na jistotě, zpívá velmi lehce a uvolněně, jakoby tak činil odjakživa. Z jeho hrdla se linou a navzájem se proplétají hlasy všech grungeových hrdinů, jakými byli např. Mark Lanegan, Chris Cornell, Eddie Vedder a především Layne Staley. Občas je to až mystické. Tu a tam se též ozvou zajímavé vícehlasy, které významnou měrou přispívají k celkové zvukové barevnosti. Hudebně sice toto trio nepředvádí nic, co by jste už dříve neznali od AICH, přesto to celé zní docela svěže a čerstvě. CANTRELL oproti minulosti žánrově neuhnul ani o milimetr a nezdá se, že by tím nějak ztrácel skladatelskou invenci a nebo že by mu docházely nápady. Naopak. Velmi lehce se obejde bez stylových, zvukových, či jiných berliček a v té nejčistší možné podobě dokazuje, kdo že to byl u AICH hlavním tvůrcem.

 

„Místo epilogu“

Občas existují tendence, pohlížet na sólové album člena úspěšné skupiny s jistou shovívavostí. Ale to není tento případ ani v nejmenším. Nejenom proto, že je to naprosto autentické a logické pokračování kdysi nastoupené umělecké cesty, ale také (a především), že žádní další ALICE IN CHAINS už nebudou. Nikdy.

 

 

„Někdy se ale prostě musíte začít smát. Jinak začnete brečet a umřete,“ dodává se smutným úsměvem JERRY CANTRELL. Tak na to nezapomínejte!

 

Source: Jerry Cantrell. Rock Block : rockový hudební server [online]. 2008 [cit. 2008-10-11]. Dostupný z WWW: <http://rockblock.musichall.cz/clanky/cantrell.htm>.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Create a free websiteWebnode