Alice In Chains - Narozeniny mrtvého génia (CZ)

Autor: Ondřej Fér

Že by se letos dožil čtyřicítky Kurt Cobain, se připomínalo často. Tak často, že se zapomnělo na další velkou osobnost seattleské scény, zpěváka skupiny Alice In Chains Laynea Staleyho.

Mladík ze západoamerického zapadákova byl hvězdou první velikosti, publikum upadalo do extáze, když zpíval o svém smutku a strachu. Přidal se nekonečný a vyčerpávající kolotoč koncertů… A konce jsou vždy stejné.

U Zelené řeky

Layne Staley přišel na svět v roce 1967, stejně jako Kurt Cobain. Jeho rodištěm se stalo zapadlé hnízdo Kirkland v severozápadní výspě Spojených států. Staley občas vyprávěl, jak se do školy brodil závějemi, na nohou dřeváky. Kdo chce, může věřit. Pravda ale je, že deštivý a chladný křupanský severozápad byl svým způsobem inspirující. V 60. letech odsud svou krátkou, ale o to hvězdnější a pro rock důležitější dráhu odstartoval Jimi Hendrix. Pak se nad Seattlem rozhostilo ticho. Druhá polovina 80. let minulého století byla dobou džínů „plísňáčů“ a melírů, megakoncertů za propuštění Nelsona Mandely a proti hladomoru. Michael Jackson ještě vzdáleně připomínal humanoida. Guns N’ Roses, Bon Jovi a Skid Row hrozili zaťatými pěstmi, sakrovali a okolo nich se vznášel odér tužidla na vlasy.

Seattle se krčil pod věčným příkrovem mraků a v zaplivaných hospodách vyrůstala generace hudebníků, která za pár let otřese strnulým světem rockových dinosaurů. Poslouchali Hendrixe a Black Sabbath, Kiss a Dead Kennedys. A také Neila Younga, starého pardála, jehož nekonečná kytarová zpětná vazba začala ve Woodstocku a jestli neumřel, ještě zní. Tihle mládenci s kozími bradkami v kostkovaných košilích tak trochu zabíjeli čas, tak trochu na kytary balili holky, ale také si léčili krvácející srdce. Narodili se rodičům, kteří zažili éru hippies, aniž by sami měli možnost prožít v umělohmotných osmdesátých cokoli podobně intenzivního. A tak si stvořili svou vlastní subkulturu. První kapelou, která prorazila, byli Green River v roce 1990. Krátce poté se jejich zpěvák předávkoval heroinem a z vypelichané mrtvoly první vlaštovky záhy povstal jeden ze seattleských fénixů – Pearl Jam. Hudební svět se otřásl. Nirvana vydala Nevermind, Pearl Jam Ten, Soundgarden Superunknown. Alice In Chains na svůj opus magnum museli ještě rok počkat.

Ve druhé polovině 80. let se Layne Staley setkal s Jerrym Cantrellem. Staley nejdřív sedával za bicími, ale s příchodem Mika Ineze se přesunul za mikrofon.Přidal se baskytarista Mike Starr a kapela byla na světě. V roce 1990 jim vyšlo první album – Facelift, vyhlazování vrásek. To už se jmenovali Alice In Chains. Album nebylo tak docela neúspěšné, vzešel z něj hit Man In The Box („Jsem pes, kterého mlátí / strčili mu čumák do hoven“). Také se objevily náznaky, že zpěvák s dětskýma očima, rozcuchanými dlouhými vlasy a vlající bradkou na tom není úplně nejlíp. V písni Real Thing se svou závislostí na heroinu příliš netajil: „Nechte mě na pokoji a půjčte mi padesát babek / sjíždím to po lajnách.“ Rok 1991 Alice In Chains strávili na cestách. Koncertovali a chystali materiál na další album. Přitom jen tak mimochodem vydali jemnou poloakustickou desku Sap, která v dobrém slova smyslu zaskočila. Jestliže Facelift byl nadějný debut, ale žádný zázrak, nad minialbem kritici kroutili hlavami a spokojeně pomlaskávali. Jako by Alice In Chains měli dvě tváře. Jednou to byla sonická smršť, podruhé zněla foukací harmonika. V tichých a melancholických písních Sapu dosáhli Alice In Chains bodu těsně pod vrcholem.

Tisíc očí, jedna moucha

V roce 1992, v době vrcholící popularity stylu, kterému se podle tekuté drátěnky začalo říkat grunge, vyšla kapele druhá velká deska Dirt (Špína). Nenápadní kluci ze Seattlu byli zničehonic světovými hvězdami a teď nevěděli, co se sebou. Staley to řešil stále hlubším propadem do drog. „Bolí mě žaludek a je mi jedno / co uvidím na cestě / sám sebe obaleného hlínou / zírají na mě / strašně se bojím / rostu v polích bolesti,“ zpívá v Angry Chair a z textu je jasné, že jeho problémy s drogami byly daleko skutečnější než potíže hvězd, které se po vykouření jointu odebírají za asistence tisku do luxusního sanatoria.

Lidé jako Cobain nebo Staley měli obrovskou smůlu. Veřejnost si žádala syrovost a dostala ji. Normální reakcí na zpěv písní, které zcela otevřeně konstatují, že jejich autor hazarduje se životem, by měla být přinejmenším obava. Jenže v 90. letech tohle táhlo. Hroutí se Cobain na pódiu a odnášejí ho vysíleného k smrti? „To je přece něco!“ řeklo si publikum. Je Staley závislý na drogách? „Vždyť je to tak frapantní, poslouchat, jak těžce přemílá napolo zapomenutá slova a nikdy neodkládá černé brýle a svetr s dlouhými rukávy!“ Okolo roku 1993 bylo zřejmé, že grungeová revoluce už dlouho nevydrží. Její hrdinové se s děsuplnou rychlostí měnili v trosky.

Šílená sezona

Alice In Chains, kdysi jedna z nejlepších koncertních skupin na světě, musela přestat hrát naživo. Bránily jím v tom opakované pobyty Layna Staleyho v protidrogových léčebnách. V jedné z nich se seznámil s kytaristou Pearl Jam Mikem McCreadym. Dali dohromady seattleskou superskupinu Mad Season – podle ročního období, kdy Indiáni sbírali halucinogenní houby. Vydali jediné album.Výborné, ale naprosto odlišné od všeho, co do té doby předvedli Alice In Chains i Pearl Jam. V Long Gone Day se saxofonem a marimbou se Staley blýsknul jedním z nejniternějších textů: „Zase už se bojím, že jsem sešel z cesty / a modlím se / aby mi Bůh daroval ještě pár slunných dnů.“

Grunge byl i životní styl. A platí: Kdo si tu dobu pamatuje, ten ji nezažil.

V rezignované a smutné River Of Deceit zpíval: „Bolest jsem si vybral sám / aspoň to tak říká kněz / můžu uhořet / nebo spolknout pýchu a koupit si ještě trochu času / hlava plná lží je závaží / uvázané na mém krku.“ Své fanoušky Alice In Chains navnadili druhým minialbem, opět poloakustickým Jar Of Flies.Tehdy kritik prestižního Kerangu konstatoval, že až se jednou někdo zeptá na největší kapely 90. let, dostane se mu odpovědi: Metallica a Alice In Chains. Jenže polovina 90.let, to byly už jen smrtelné křeče. Cobain se zabil, Soundgarden směřovali k rozpadu, členové Pearl Jam se potýkali s nezdravou kombinací depresí a závislostí všeho druhu. Do toho Alice In Chains vydali roku 1995 poslední regulérní album, bezejmennou desku s třínohým psem na obálce a bookletem vybaveným morbidními fantasmagorickými rytinami. Ze Staleyho hlasu zbýval už jen stín. Zněl jakoby zdálky, když se v mrazivém osmiminutovém opusu Frogs dokolečka ptal: „Proč to muselo skončit zrovna takhle / zrovna takhle / zrovna takhle?“ Jenže publikum už o odpověď na tuto otázku přestávalo stát. Teď byla v módě taneční hudba a odblešení punkeři z Green Day a Offspring.

Poslední splátka

Oficiální prohlášení Staleyho spoluhráčů z Alice In Chains bylo strohé a jasné: „Doufáme, že se Laynovi podaří překonat své osobní problémy. Do té doby přerušujeme činnost.“ Layne se jako osobnost rozpadal, ale v roce 1996 se dal natolik dohromady, že Alice In Chains mohli vystoupit v pořadu MTV Unplugged. Je to smutný pohled na nahrbený stín s černými brýlemi, který se pošklebuje nad potleskem několika set diváků, kteří za vstupenky platili oficiálně sto dvacet, neoficiálně až desetkrát víc dolarů. Layne Staley, muž, který se dostal na obálku amerického Rolling Stone, se po smrti své přítelkyně (na předávkování drogami) uzavřel ve svém seattleském bytě.

Celé dny hrál počítačové hry, trpěl stihomamem. I ti největší optimisté se začali vzdávat naděje, že se odrazí ode dna. Pětatřicetiletého zpěváka našli v jeho bytě mrtvého 19. dubna 2002, mrtvý byl asi dva týdny. Příčina smrti? Předávkování heroinem a kokainem. Grunge umřel už dávno předtím. A platí na něj to, co kdysi kdosi řekl o konci 60. let: Kdo si tu dobu pamatuje, ten ji nezažil.Mimochodem Alice In Chains, ještě se Staleym v sestavě a v jakžtakž dobré formě, u nás měli hrát před drahnými lety se svými kamarády z Metalliky. Nepřijeli. Legenda praví, že se tehdy Cantrell pokusil Staleyho zbavit závislosti tak, že ho odvezl do pouště.Layne prý upadl do kómatu a probral se, až když mu píchli koňskou dávku heroinu. Tehdy to spousta lidí považovala za další pikantní historku, na jaké se čekalo stejně jako kdysi na další šokující vystoupení Johna Lennona a Yoko Ono. S odstupem už to taková legrace není... Místo Alice In Chains tenkrát přijeli Suicidal Tendencies (Sebevražedné tendence). Svět je občas ironické místo...

Source: FÉR, Ondřej. Alice In Chains - Narozeniny mrtvého génia . Mladá Fronta PLUS [online]. 2007 [cit. 2008-08-31]. Dostupný z WWW:https://www.mfplus.cz/Modules/_Common/Print.aspx?Id=5483&sid=6