Kytaroví velikáni - Jerry Cantrell
Autor: Vítězslav Štefl
Jak napovídají závěrečná slova recenze na třetí sólový počin Jerryho Cantrella, dokázal se tento sedmatřicetiletý kytarista, jeden z nejvýznamnějších současných představitelů post-grunge & alt-metalové kytary, přenést přes tragicky ukončenou existenci své mateřské skupiny Alice in Chains a s úspěchem pokračovat ve vlastních sólových projektech.
"Neexistuje žádná omluva pro toho, kdo si ještě neposlechl toto album."
Kerrang! (recenze na LP Degradation Trip, Vol. 1 & 2, 2002)
První sólové LP Jerrymu vyšlo sice ještě v době trvání Alice in Chains, ale tehdy se již tato seattleská legenda, jedna ze základních skupin vlny grunge, zmítala v obrovských vnitřních problémech, způsobených nejen stále více odlišnými názory obou hlavních protagonistů, Cantrella a zpěváka Staleyho, ale právě i zpěvákovými velmi častými drogovými excesy. Komerční úspěch Jerryho alb se sice nemůže měřit s jedenácti milióny prodaných desek s Alice in Chains, ale rozhodně tak výrazněji poukázal na své skladatelské a interpretační kvality, které jsou na těchto třech titulech zcela evidentní. Stačí si například uvědomit, že jeho trio tvořili např. Rob Trujillo (bg) a Mike Bordin (dr), harcovníci od Ozzyho Osbournea...
Jerry Fulton Cantrell se narodil 18. března 1966 v Tacomě ve státě Washington. Když mu táhlo na třináct let, zjistil, že existuje rocková muzika a kytara. Obojí ho naprosto fascinovalo, takže začal shánět všechny možné desky a poslechem se učil hrát: "Kdybych si měl vzpomenout na všechny ty kytaristy, kteří mě tehdy ovlivnili, tak by to bylo hodně jmen," říká Jerry. "Určitě bych napočítal na takových padesát osobností, od Briana Maye k Eddiemu Van Halenovi, od Lindseyho Buckinghama k Daveymu Johnstonovi, neskutečně jsem hltal desky Jimiho Hendrixe, Black Sabbath a Led Zeppelin."
Samozřejmě, že brzy došlo na zakládání studentských skupin, a když mu bylo kolem 17 let, tak i k prvním nesmělým vystoupením po seattleských klubech. Repertoár byl velmi rozličný, převládala však orientace na heavy metal. Už tehdy se ale Jerry pokouší o vlastní tvorbu a (co je hlavní) vlastní pojetí kytarové hry: "Pochopil jsem rychle, že hrát tak, jako moji idolové, prostě nebudu. Nehledě na to, že jsem nechtěl bejt jenom ,kdosi' v zástupu pouhých napodobovatelů velkých jmen, chtěl jsem to všechno skloubit do svého vlastního výrazu. A navíc, ti kluci, se kterými jsme se tehdy pokoušeli hrát, v tom měli zmatek a jenom se tak bezhlavě přebíralo to i ono."
Jerry se tedy jen tak "udržoval" v povědomí místních kapel a začal se porozhlížet po někom, kdo by měl na věc stejný názor. Prvním z nich byl baskytarista Mike Starr, dalším byl Jerryho souputník Sean Kinney, bubeník, který už jako devítiletý hrál s místním šramlem The Cross Cats. Starr pak Jerryho seznámil s Laynem Staleym, velmi nadaným zpěvákem, který sice začínal jako bubeník, ale poté se v dalších místních formacích chopil mikrofonu. V době, kdy ho Cantrell kontaktoval, už zpíval v glamrockové partě, která si říkala Alice 'N Chains. Staley byl myšlenkou na novou kapelu nadšen, takže počátkem roku 1987 vznikla skupina, jejíž první vystoupení 5. července toho roku sice proběhlo ještě pod názvem Diamond Lie, ale která se během několika týdnů přejmenovala na Alice in Chains.
Skupina začala vystupovat po seattleských klubech a velmi brzy si získala oddané příznivce. Rozšířila tak řadu jmen této pro celá devadesátá léta tak významné scény (můžeme jmenovat např. Pearl Jam, Soundgarden, Mudhoney a Nirvanu včetně stylově různorodějších Screaming Trees, Queensryche, Tad, Walkabouts atd.) a obohatila místní scénu o zcela svébytnou tvorbu. Ta v sobě kloubila dravost metalových riffů, post-punkovou jednoduchost a skladbu a tehdy se teprve formující grungeovou uvolněnost s unavenými, obviňujícně-žalujícími postoji, znásobenými v případě Staleyho textů depresivními, výrazně potemnělými obrazy z psychiky člověka.
V krátké době se z kapely stala místní kultovní záležitost, a protože si Seattlu začaly stále více všímat nahrávací společnosti, zaznamenala už během druhé poloviny roku 1988 zvýšený zájem několika firem. Nakonec došlo v dubnu 1989 k podepsání smlouvy s Columbia Records a k prvním nahrávkám. Výsledkem bylo EP We Die Young, které vyšlo v červnu 1990, významně rozšířilo povědomí o kapele, a stalo se dokonce hitem na metalových radiových stanicích. O měsíc později se na trhu objevilo jejich první LP, které se setkalo s tak silným ohlasem, že skupině již nic nebránilo v dalším rozletu. Cantrellova vize o vlastní tvorbě se tak ukázala jako správná.
Album skupinu představuje jako ostřejší, metalovější křídlo rozvíjejícího se stylu grunge (klasika Nevermind od Nirvany teprve měla vyjít), neztratilo se ani vedle podobně "našlápnutých" Soungarden, jejichž Louder than Love s nominací na Grammy také pořádně zatřáslo světovou scénou. Všechny skladby jsou dílem Cantrella, na většině z nich se texty spolupodílel Staley. Deska nabízí dnes už klasické skladby jako We Die Young, Man in the Box a další. Video k Man in the Box například značně přispělo ke změně orientace stanice MTV a jejímu nasměrování k seattleské scéně a významně rozšířilo řady fanoušků skupiny.
Kapela se také vydala na vlastní americké turné, které sice hned na začátku z důvodu mizivé návštěvnosti nezačalo nejlépe, ale jak se její věhlas zvyšoval, už měsíc po zahájení koncertní šňůry vyprodává newyorský Cat Club. Skupina se také výborně prezentuje jako předkapela na koncertech významných osobností a světově proslulých kapel. V listopadu 1990 jedou turné s Iggy Popem, v únoru 1991 stojí na jednom jevišti s Megadeth, v květnu jsou spolu se Slayer, Poison, Anthrax a opět Megadeth součástí turné Clash of the Titans; a od srpna 1991 až do ledna 1992 jezdí dokonce s Van Halen...
Zatímco se první album stává zlatou deskou, skupina je nominována na cenu American Music Award v kategorii Heavy Metal - včetně nominace Grammy za Nejlepší heavymetalové vystoupení. I když ceny nakonec nezískají, útěchou jim je nejen velký úspěch písně Man in the Box (která se celých 26 týdnů drží v Top 20), a skutečnost, že Cantrell přežil skoky s opožděným otevřením padáku (kterým se v září 1991 věnoval spolu s Davem Mustainem z Megadeth), ale i ohlas na další desku (spíše EP) s výraznou akustickou složkou tvorby. Skladby, které zde najdeme, se nesou v ještě melancholičtějším duchu než předchozí debut. Navíc se zde začíná výrazněji projevovat zatím jenom tvůrčí rozpor mezi Cantrellem a Staleym - kdy kytarista spíše tíhne k melodice a ucelenějším skladbám a zpěvák si libuje v undergroundových náladách a volnější stavbě.
Ještě než se skupina odebrala do studia k natáčení svého dalšího alba, potěšila své věrné prvotní fanoušky tím, že koncertovala ve všech zapadlých klubech a prostorách v Seattle, kde kdysi začínala.
Nové LP je natočeno za měsíc, a přineslo sérii extrémně ponurých skladeb, kde většina textů vycházela již z heroinových Staleyho vizí. Cantrellovy věci se sice neopírají i tyto tripy, ale přesto v nich najdeme bezútěšnost, apatii, dezorientaci a podobné "optimismem hýřící" nálady. Rooster věnoval svému otci, který bojoval ve Vietnamu; Would?, jednoznačná hitovka alba, zazněla i v soundtracku Singles. Po stránce hudební jde o velmi vyzrálé dílo plné nápadů a dotažených instrumentací. Nemalá část jejich fanoušků považuje právě toto LP za jejich vrcholnou desku.
Po jejím vydání je kapela na turné s Ozzym Osbournem, sklízí úspěch za úspěchem, ale v kapele to začíná skřípat. Poté, co si Staley zlomil nohu a zbytek turné odzpíval z kolečkového křesla a po vyčerpávajících dvou festivalech v Jižní Americe, se v lednu 1993 rozhodl odejít Mike Starr: "Někam se to začínalo celé hroutit a začínalo to být příliš nebezpečné, příliš divoké."
Na Starrovo místo nastoupil Mike Inez. V novém složení vyrážejí na velmi vydařené evopské turné, natáčí snímky pro soudtrack Last Action Hero a jsou jedním z hlavních taháků putovního festivalu Lollapalooza (spolu s nimi jsou tam např. Fishbone, Primus, Tool, Rage Against the Machine a další). Na konci tohoto turné je kapela soudně vystěhována ze svého sídla a v atmosféře vzájemného obviňování se stěhuje do studia v Seattlu, kde během sedmi dní natáčí další EP, inspirované předchozími událostmi - takže opět deprese, znuděnost atd. Mimochodem, název EP, Jar of Flies, byl inspirován pokusem, kterého se Cantrell (ještě jako dítě školou povinné) účastnil. Do jedné sklenice se zavřely mouchy se zbytky jídla a v druhé byly mouchy bez jakékoli potravy. Ve sklenici bez potravy se mouchy navzájem sežraly, a to jednoznačně rozhodlo o Jerryho další životní cestě (jako školák prý váhal mezi hudbou a entomologií).
Ještě než EP vyšlo, zakusil Cantrell další adrenalinovou záležitost. V jeho domě došlo ke zkratu v elektrice, a to zrovna v okamžiku, kdy Jerry dlel v garáži. Vrata se automaticky zablokovala a celé dva dny musel vydržet o hladu a žízni, než ho odtud vysvobodila jízdní hlídka: "Ale zase jsem během té doby napsal 20 skladeb," pokusil se zlehčit tuto zkušenost při následném interview, když jejich LP Dirt dosáhlo na druhou platinu.
Ani Jar of Flies si nevedlo špatně, vyšplhalo na první místo v anketě Billboardu. Je to pravděpodobně historicky jediné EP, které se takto umístilo. V kapele ale zdaleka nebylo vše v pořádku. Navenek šlo sice stále o fungující formaci, ale pokusy zkoušet to trochu jinak a s jinými nabývaly na síle. Staley začal na podzim 1994 spolupracovat s Mikem McCreadym a jeho projektem Gacy Gang, později přejmenovaným na Mad Season. Spolu vydali desku Above, která se brzy stala zlatou. Mike Inez si zase zkusil více než zahostovat ve Slashových Snakepit, Cantrell se začíná účastnit různých albových projektů. V dubnu 1995 se ale opět scházejí a začínají pracovat na svém nejdokonaleji produkovaném albu Alice in Chains (fanoušky nazývaném podle obalu Tripod).
LP, které získalo platinu a usadilo se na 1. místě v Billboardu, je plné energické, až zneklidňující hudby s množstvím skvěle utříděných nápadů. Nejznámějšími skladbami jsou bezesporu Grind, Brush Away, Over Now a samozřejmě Heaven Beside You. Autorství je tentokrát více kolektivní. Celková nálada je jako obvykle zcela ve znamení Staleyho představ, takže i z tohoto důvodu přes obrovský úspěch alba se stále intenzivněji vynořují pověsti o rozpadu skupiny. Kapela zaznamenává ještě velké úspěchy při společných koncertech s Kiss, jejich Unplugged získává během měsíce platinu, ale podle Cantrellových vzpomínek prakticky nebylo možné zpěváka přinutit k soustředěnější práci. Všechny tyto zkušenosti pak přispěly k tomu, že se Jerry rozhodl vydat svou vlastní sólovou desku. A že se na ní podíleli i Kinney a Inez, svědčilo mnohé o vztazích v kapele: "V osobním styku šlo prakticky už jen o takové bolení hlavy. Ta radost z objevování hudby kolem sebe se vytrácela," řekl tehdy Kinney.
Boggy Depot trochu trpělo menší kompaktností už jenom z hlediska produkce. Na natáčení se také podíleli např. Les Claypool (bg) z Primus, Rex "Rocker" Brown (bg) z Pantery, Angelo Moore (horn) z Fishbone a další. Melodika se zde střídá se silnými riffy, lyrika pak s odkazem grungeových nálad. Najdeme zde tedy jak akustické Cut You in a Settling Down, ale také i Dickeye, Keep the Light on a další. Přes všechny nedostatky se jednalo o desku, která upozornila na jedné straně o prohlubující se krizi v Alice in Chains a na druhé straně předvedla Jerryho jako velmi schopného skladatele, osobitého kytaristu a svérázného multiinstrumentalistu (na desce hraje i na klávesy, piáno, klarinet a různé perkuse).
Skupina v té době prakticky nefungovala. Roku 1999 vydalo Sony třídiskový box Music Bank s 51 skladbami, který obsahoval jak jejich hity, tak i dosud nevydané rarity. Pro věrné jádro jejich fanouškovské základny bylo velmi příjemné vydání alba Live, kde byly demosnímky i live nahrávky z období let 1990, 1993 a 1996. Ale byl to pouze Cantrell, který držel svou prací jméno Alice in Chains tak trochu při životě. Na začátku roku 2002 začal připravovat pro novou společnost, Roadrunner Records, exkluzivní vydání všech svých skladeb, které napsal v podstatě od roku 1996, 1997. K realizaci projektu si postavil trio, které s ním tvořil Robert Trujillo (bg) a Mike "Puffy" Bordin (dr), oba dva zkušení harcovníci rockového světa (u Trujilla můžeme jmenovat např. Suicidal Tendencies, Infectious Grooves, Ozzy Osbourne, v současnosti je u Metalliky, u Bordina Faith No More a také Ozzyho Osbournea): "S tímhle triem jsem opět zažil pocit spontánnosti," pochvaloval si práci Jerry. "Já se nesnažím dělat dokonalé věci, já nacházím dokonalost v nedokonalosti. Dříve jsem byl schopen postavit sólo na melodii a to tón po tónu. Teď už ne, nechám to na tom jednom okamžiku, a připadá mi to tak lepší."
I když se Roadrunner nakonec rozhodla nevydat všechny skladby najednou a Cantrell musel pro Degradation Trip udělat z nahraných věcí výběr, očekával se jeho další sólový počin s velkým napětím. V kuloárech dokonce kolovaly řeči o tom, že proběhla jednání o znovuprobuzení činnosti Alice in Chains, zezačátku aspoň studiové. Deska a její ohlas tomu měly rozhodně napomoci. Všem těmto pověstem ale učinila přítrž zpráva, která jako blesk oběhla celý rockový svět - zpěvák Layne Staley svůj výlet do kokainových a heroinových světů tentokrát přehnal a byl 22. dubna 2002 ve svém bytě nalezen mrtev.
V nastalé atmosféře Cantrellova deska přece jenom vyšla a setkala se s odpovídajícím zájmem ze strany spíše těch fanoušků, kteří preferovali ranou tvorbu Alice in Chains. "Jakoby si tak chtěli evokovat ty staré doby," napsal čtvrtletník Guitar School. "Ale to už je marná snaha..."
Z celé řady kytar jsou pro Jerryho nejtypičtějšími nástroji čtyři G & L Rampage. "Když jsem vzal do ruky svou první Rampage, okamžitě mě ta kytara oslovila," vzpomíná Cantrell. "Už od prvního okamžiku mě zaujalo zejména to, jak bylo velmi lehké na ni hrát. Dohmat, prostě všechno mi to sedlo do ruky."
Kytary této americké firmy jsou zhotoveny z olše, krk je z javoru a hmatník s 22 pražci (velikost medium-jumbo) je ebenový. Nástroje jsou osazeny pouze jediným snímačem (vždy u kobylky) a to Seymour Duncany, modelem Jeff Beck. Na kytaře je pouze jediný knoflík volume. Z hardware ještě stojí za zmínku tremolo Kahler, což je značka, která měla svůj vrchol v polovině osmdesátých let. Cantrell ale nepoužil tuto mechaniku k instalaci na celou kytaru. Zámky jsou totiž od Floyd Rose, takže nejsou až za ořechem, jak bylo jedno období pro Kahlery typické: "Rozhodně je to lepší pro ladění, struny se nezadrhávají v drážkách."
Z těchto čtyř modelů je pak Jerryho nejznámějším pódiovým nástrojem kytara, kterou nazývá Blue Dress. Samolepky, které jsou nalepeny na většině přední strany korpusu, pocházejí z propagačních materiálů rádia KISW v Seattle: "To byl můj hlavní zdroj rockový muziky. Dostal jsem se k těm jejich lepítkům, vystřihnul jsem z nich slova ROCK a nalepil to na kytaru. To mi bylo asi tak 18 nebo 19 let. Rychle se to ale sedřelo."
Samolepku téměř nahého děvčete získal zase z časopisu OUI: "Abych nebyl na tom pódiu zase tak úplně sám."
Z dalších nástrojů si Cantrell hodně cení kytary Ernie Ball Music Man. Jde o Van Halen signature model, dostal ho přímo od Eddieho Van Halena. Do jeho sbírky patří řada fenderů stratocasterů a telecasterů, v poslední době mezi své oblíbené kytary často řadí Gibsony Les Pauly. Z těch preferuje černého a bílého Les Paula Customa, dále krásného Goldtopa z roku 1952, Standarda ze sedmdesátých let a také i Juniora, kterého koupil od Nancy Wilson z Heart.
U akustických kytar se nijak zvlášť neorientuje na určitou značku, na natáčení akustických partů si obvykle nějaký nástroj vypůjčí (jako např. akustického Guilda, kterého mu při nahrávání Jar of Flies zapůjčil Mike Inez).
Na své nástroje natahuje struny Dean Markley Custom .009-.046, jeho vlajková kytara Blue Dress nese potah ze sady Dean Markley Magnum o síle .010-.046. Z trsátek si zvykl na černé Jim Dunlop Tortex o síle 1,35 mm: "Nepřemýšlím nad čísly, která uvádějí sílu trsátek," řekl Jerry. "Dlouho jsem hrál na fialový trsadla, který samy o sobě byly dost silný (1,14 mm), ale tyhle černý jsou ještě silnější. Musím už v tomhle věku prostě víc myslet na trochu toho pohodlí, ne?"
Jerry své kytary většinou podlaďuje a to o půl tónu (Eb-, Ab, Db, gb, b, e'b). Toto transponované ladění do Standard Eb u některých nástrojů dále upravuje dalším podladěním struny Eb- o další tón, takže vzniká v podstatě hybridní ladění dropped Db- (Db-, Ab, Db, gb, b, e'b): "To je fígl, který jsem odkoukal od Van Halena," přiznává Cantrell. "To když jsem se učil hrát od nich takový věci jako Unchained z Fair Warning." Toto ladění můžete slyšet např. v I Stay Away, Them Bones, Dam That River, Sludge Factory či We Die Young.
V I Stay Away můžete slyšet další ladění, které Cantrell použil, a to tzv. Nashville ladění (e', a, d, g', h, e'), jež se v rockových kruzích navzdory svému názvu dost používá (namátkou mohu uvést např. Dust in the Wind od Kansas či Hey You nebo Comfortably Numb od Davida Gilmoura z Pink Floyd). Zajímavě zní i flažolety z intra k Rotten Apple...
Na začátku devadesátých let hrál Cantrell na soustavu preampu Bogner Fish a power ampu TubeWorks MosValve 500. Po turné Alice in Chains s Van Halen roku 1992 začal dávat přednost stackům Peavey, zvláště, když mu několik modelů 5150 Eddie přímo daroval. Netrvalo ale dlouho, a "padesátjednapadesátky" byly vystřídány aparáty Mesa/Boogie Dual Rectifier: "Zjistil jsem to už při nahrávání LP Dirt," vysvětluje Cantrell. "Mesy daleko lépe akceptovaly ten původní zvuk, který jsem vytvářel přes Bognery. 5150 produkovaly spíše tlustý, chlupatý, odporně agresívní zvuk a nedal se na nich tak dobře kontrolovat tón jako na Mesinách."
Vedle preferovaných Mesa/Boogie používá Cantrell ve studiu i další aparáty, nejvíce Marshally, Fendery a hlavy Soldano. Čistou kytaru na Jar of Flies například nahrával přes letitého Fendera Twin Reverb ze 60. let. Na jevišti své hlavy nejčastěji připojuje k bednám Marshall, osazených 4x 12" Celestiony - a to třicetiwattovými Vintage či pětadvacetiwattovými Greenbacky.
Ze stálejších efektových zařízení můžeme jmenovat Alesis Intelliverb Digital Reverb, dále Eventide Harmonizer a Jim Dunlop Crybaby wah pedál (můžete ho slyšet například v Man in the Box). Při natáčení svého prvního sólového alba zkusil zapojit do svého řetězce několik dalších krabiček, z kterých nejvíce použil ProCo Rat a starý Electro-Harmonix Big Muff .
Na pódiu si zvykl na bezdrát Sony WR-820.
Diskografie:
A) Jerry Cantrell + Alice in Chains (včetně výrazných kompilací):
Facelift (1990, Columbia)
Dirt (1992, Columbia)
Sap (1992/1995, spíše EP, Columbia)
Jar of Flies (1994/1995, Columbia)
Alice in Chains (1995, Columbia)
Unplugged (1996, live, Columbia)
Music Bank (1999. kompilace, Columbia)
Live (2000, live, Columbia)
B) Jerry Cantrell sólově:
Boggy Depot (1998, Sony/Columbia)
Degradation Trip (2002, Roadrunner)
Degradation Trip, Vol. 1 & 2 (2002, Roadrunner)
Dále spolupracoval s Metal Church (Hanging in the Balance), zazpíval si s jižanskými Gov't Mule (Deep End, Vol. 1) a účastnil se některých projektů jako Circus of Power (Magic & Madness); včetně řady soundtracků (např. k filmům Singles, Last Action Hero, Cable Guy, Spider-Man...)
Pro sběratele bychom měli připomenout i tři EP s Alice in Chains, We Die Young (1990, CBS), Man in the Box (1991, Sony) a Angry Chair (1992, Sony)
Source: ŠTEFL, Vítězslav. Kytaroví velikáni - Jerry Cantrell. Muzikus.cz [online]. 2004 [cit. 2008-10-10]. Dostupný z WWW: https://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Kytarovi-velikani-Jerry-Cantrell~15~leden~2004/